Trénink 13. 7. 2016

Nejlepším trenérem je herní děj

Na kralupském zimním stadionu se nyní užívá zasloužená dovolená. Od srpna však vše vypukne znova a proto si krácení drahoceného času zlepšíme na webových stránkách klubu krátkými články. Pro rodiče, děti, trenéry, ale i bežné fanoušky jsme dali krátce dohromady výtahy z nejaktuálnějších článků, které hýbou internetem ohledně českého, mládežnického hokeje... Český mládežnický hokej poslední roky stále tápe a světová špička mu uprchla pořádně daleko (např. MS do 18 let: ČR se za posledních 10 let umístila mezi 6. až 9. místem, až na jednu výjimku)! Dětí hraje hokej stále méně. Raději volí florbal či jiné sporty. Důvodů je samozřejmě více, ale významnou roli hraje i přístup jak trenérů, tak rodičů. Jak by bylo pro děti krásné, pokud by se děti hokejem především bavily, užívaly si každou povedenou akci, těšily se na každý trénink, na to, jaké zábavné hry si zahrají a nebyly ve stresu z řvoucích trenérů či ambiciózních rodičů!

Jak by bylo pro děti krásné, pokud by se děti hokejem především bavily, užívaly si každou povedenou akci, těšily se na každý trénink, na to, jaké zábavné hry si zahrají a nebyly ve stresu z řvoucích trenérů či ambiciózních rodičů! Vždyť přeci 99 % všech děti nebude hrát ani dorosteneckou extraligu, natož výše! Bylo by pro děti skvělé, pokud by tréninky byly především herní (překonávání soupeře 1 na 1, 2 na 2 atd. a co nejpestřeji měněné) a ne tupá a bezduchá drezůra! Jak by se děti výtečně cítily v atmosféře v klubech, když by rodiče respektovali rozhodnutí trenérů a vedení klubu, kteří pracují s maximálním nasazením a obětují tomu ohromné množství času a úsilí. Hokej by měl být především koníčkem, který děti hrají ve výtečné atmosféře a kde dospělí respektují různou míru nadání, a to jak pohybovou, tak duševní a všímají si vždy toho dobrého, co se každému dítěti povedlo. Nedává smysl na děti řvát ze všech stran a nesmyslně je zatěžovat ambicemi dospělých a snahou o „profesionální přístup“! Takto zní slova trenéra K. Turečka: „Nejdůležitější je úsměv dětí na tváři pod mřížkou“.

 Vybrali jsme z mnoha zajímavých článků doporučení a názory výjimečných osobností, kteří se v hokeji pohybují opravdu dlouho. Jde o pány: Novák (Olomouc), Broš, Bukač, Haas či Patera s tím, že tyto klíčové principy plně korespondují například i s metodikou USA a s přístupem našeho metodika M. Broše. Tato doporučení zveřejníme ve více článcích.

 

Bukač:

Současný trénink mládeže se shlédl v kondici, taktické disciplíně a metodicky řízeném nácviku. Na místo, abychom děti vedli k samostatnému rozhodování z volby herních možností a spolupráci, mozek dětí aktivujeme hity, doděláváním soubojů, střelbou, dorážením, tečováním atd. K tomu všemu svazujeme jejich herní myšlení kasárensky prezentovanou taktickou disciplínou. Jedná se o trénink podlamující sebedůvěru a psychickou odolnost.

Hlasité povely koučů a pokřikování rodičů se na mozek dětí valí ze všech stran. Výsledkem je, že děti přestávají hrát, natož tvořit, pouze plní požadované! Tváří v tvář soupeři jsou bezradní a herní problémy se snaží řešit bojovností! Nejsou-li děti od prvních krůčků na ledě vedeny k důvěře v sama sebe a k rozhodování z variant herních situací, těžko se z nich stanou tvořiví jedinci – v dospělosti jen „boří a buší“!

Hokej se nedá učit podle vlastních hráčských zkušeností, ani scénářově – metodicky! Mnoho bývalých hráčů dobře ví, jak se má dobře hrát, při čemž nemají ani tušení, jak se této dovednosti naučili. Nevědí, že o jejich hře nerozhodovala vědomá rozhodnutí, nýbrž emoční mozek a nevědomí – jejich mozek v činnosti se soupeřem věděl dříve, co udělá, nežli si to hráč uvědomil. Z tohoto faktu je zřejmé, že tvořivá činnost se nedá učit instruktivně – pokyny a taktikou, nýbrž pokusem a omylem, tedy podněty získanými jen hrou, které vstupují do paměti a hráč si je z paměti sám vybere v danou herní situaci. Třeba na Kladně slavný ročník, kde vyrůstali Ota Vejvoda, Jarda Jágr, Mikolášek, nebo Pavel Patera. Ty vychovával trenér Beran, který zdaleka neměl takové znalosti, jaké mají dnes licencovaní trenéři, kteří prošli všemi stupni těch trenérských škol atd. Jenže jim dal herní volnost!

 

Patera:

Vás jako mladého kluka na ledě vychovával proslulý kladenský trenér Zdeněk Beran. Čím si vás získal, proč měl autoritu? Hlavně nás nechával hrát. Měli jsme sotva tři lajny a na trénincích jsme pořád hráli. Nás to samozřejmě bavilo, soutěžili jsme mezi sebou, první lajna chtěla být lepší než druhá. To mi teď docela chybí. Asi sedm z nás se pak živilo hokejem. Dnes to někteří kluci dělají spíš kvůli rodičům, trenéři je spíš přemlouvají a to je samozřejmě špatně. Děti to musí hlavně bavit.“

 

Novák (dlouholetý trenér mládeže z Olomouce):

Dnešní trénink dětí v útlém věku je nadále silně zaměřen na učení se základním dovednostem, kdy se hráči formou solitérních cvičení 1-0 snaží rozvíjet bruslení a dovednosti v bezduchých a samoúčelných cvičeních, kde se jednotlivé činnosti izolují, jde se do čím dál větších detailů, cvičení probíhají v neměnných, hře nepřirozených, uměle vytvářených, pohodlných a ideálních podmínkách, odtržených od podstaty hry, bez odporu, souvislostí, vztahů a reakcí, bez herní proměnlivosti! Striktní způsob řízení tělesného tréninku, slepý dril, drezúra, kdy hráči reagují pouze na jednostranné povely „makej!“, „přidej!“, „musíš!“, případně „natáhni!“, „pokrč!“ apod. Hráč se stává pasivním příjemcem trenérových příkazů. Takový trénink svazuje, nedává šanci na uplatnění vlastní svobody myšlení, rozhodování, vlastní řešení situací, kreativitu!

Sean Skinner, finské bruslení na hranách, power skating, balanční cvičení, bruslení s padáky zavádí vše jen pouze do extrémního a individualistického rozvoje samoúčelných dovedností. Tento typ tréninku by měl být až druhotný, jen jako doplněk v jejich mimo tréninkové činnosti. Cvičení v tradičním tréninku jsou pravidelná, je to bezduchá primitivní rutina, dril a až drezúra. Aktéři jsou jako roboti, kteří plní jen to, co do nich vložíme. Nejsou schopni samostatného tvůrčího řešení, s absencí vlastní invence.

Na hokej, resp. na skutečnou hru si většinou pouze jen hrajeme, předstíráme ji. A herní mentální deficit z dětství je v pozdějším věku již nezískatelný! Hra je zcela klíčová.

Co je tím fenoménem, který dokáže z hráčů přirozenou formou uvolňovat jejich herní potenciál? Je to hra! Hra nenásilným a přirozeným způsobem v dětských hráčích uvolňuje a otvírá stavidla jejich herního umění. Herní umění s důrazem na vnitřní hru je optimální rozvíjet již od útlého předškolního věku až do začátku puberty, to je velmi přibližně do 12 let. V tomto období by měl dominovat herní princip přípravy! Už od 4 let by měli maximálně využívat a kultivovat skrytý dětský hravý a herní potenciál a své „tréninky“ stavět na herních principech. S nástupem puberty, kdy se začíná probouzet produkce pohlavního hormonu testosteronu, začíná hrát svou roli postupně i rozvoj hry vnější, čili tělesný kondiční trénink.

Jen v situaci 1x1 (a vyšší) může reálně a věrohodně docházet k neustálým konfrontačním herním vztahům, k přechodům z obranné do útočné a opačně! Po Memoriálu I. Hlinky ČR do 18 let hodnotil trenér R. Reichel po utkání se suverénní Kanadou: „…Velice silní na kotouči, vyhrávají většinu soubojů o kotouč…,“ a v Doporučení do klubů: „Soutěživost – hlavně v soubojích 1 na 1.“

Jen dlouhodobou herní praxí, nejlépe od raného dětství, mohou hráči rozvíjet umění čtení hry, tzn.  číst „mezi řádky“, dešifrovat „řeč těla“ soupeře, citlivě vnímat i „vnitřní hru“ soupeře a spoluhráčů.